Petr Koukal je osoba, kterou není třeba představovat. Jeho příběh o boji s rakovinou už jste v médiích jistě zaznamenali nesčetněkrát. Spousta mužů se díky němu dostavila na preventivní prohlídku, která jim zachránila život.
Po olympiádě v Riu ukončil svou sportovní kariéru a věnuje se hlavně své nadaci STK pro chlapy a také mu nedávno vyšla nová kniha. I přesto bychom neměli zapomenout na to, čím doposud Petr Koukal hlavně byl: Sportovcem, který podstoupil nespočet hodin tréninkových dávek.
Na podobu jeho sportovní přípravy se podíváme v tomto rozhovoru. Přeji příjemné čtení.
Na začátku našeho rozhovoru bych Vám chtěl moc poděkovat za to, že jste si na zodpovězení otázek našel čas v nabitém rozvrhu. A jelikož jsou tyto stránky věnovány hlavně kondičnímu tréninku a i náš rozhovor se v tomto duchu ponese, tak se Vás hned na začátek zeptám na to, jaký vztah jste měl ke kondiční přípravě? Bral jste ji spíše jako „nutné zlo“, nebo jste si ji naopak oblíbil?
Měl jsem kondiční přípravu vždy celkem rád. Především asi proto, že jsem si jako dítě oblíbil atletiku, kterou jsem dělal několik let i závodně, takže jsem vlastně měl kondiční trénink k badmintonu v rámci jiného sportu. Dodnes vděčím atletice za to, kam jsem to v badmintonu nakonec dotáhl…
Myslíte si, že některé složky tréninku kondice jsou u nás zanedbávané v porovnáním se zahraničím? Případně které?
Situace se určitě výrazně zlepšuje v posledních letech, ale nebylo tomu vždycky tak. Pamatuji si, jak jsem před deseti lety všude v Evropě viděl hráče posilovat na různých balančních pomůckách, s vlastní váhou těla, zaměřovali se na stabilizaci trupu a správné provedení cviků apod.
A pak jsem se vrátil do ČR a všude jsem viděl jen činky a zastaralé cviky, které tělo více ničí než posilují. Ale myslím, že dnes je to již v pořádku a na dobré cestě. Správný trenér by měl být tak trochu vizionář a čím dál častěji takové lidi v ČR potkávám.
Kdy jste poprvé měl v ruce činky a kdo Vám v začátcích nejvíce pomáhal?
Asi už jako úplně malé dítě. Táta měl doma udělanou posilovnu a cvičil skoro denně. A já samozřejmě s ním a pokoušel jsem se marně zvedat to, co zvedal on. Byl pro mě velkým vzorem a díky němu jsem se nakonec prosadil.
Pokud byste porovnal sebe v době před nemocí se současnou mladou generací hráčů z hlediska kondice, myslíte si, že by mezi Vámi byly velké rozdíly, nebo se fyzická připravenost za tu dobu až o tolik neposunula?
Bohužel musím říci, že až na výjimky bych většinu současných mladých hráčů kondičně stále ještě předčil. To ale nevypovídá o moji nadprůměrné kondici, spíše o jejich podprůměrné přípravě. V badmintonu je to stále poměrně podceňovaná část přípravy. Nebo spíše neoblíbená a často “šizená” samotnými hráči.
Přitom kondiční trénink je praktický jediný, který můžou dělat sami ve svém volném čase. Nepotřebují k němu sparring, halu, trenéra ani nic dalšího. Stačí vyběhnout do lesa.
Hráči ale raději trénují na kurtu a vymýšlí nesmyslné cvičení a údery. Já měl v mládí možnost trénovat v hale maximálně 3x týdně, ale k tomu jsem 6x týdně posiloval a běhal…
Musel Vás někdy trenér krotit v intenzitě tréninkových dávek abyste se příliš neunavil?
Ano, měli jsme doma období, kdy mi táta neustále opakoval: “Odpočinek je taky trénink.” A měl pravdu.
V mládí jste koketoval i s atletikou. V kterých disciplinách se Vám dařilo nejvíce? Dokázal jste si představit, že by se Vaše kariéra ubírala tímto směrem, nebo byl badminton jasnou volbou?
Trenér pan Matějka ze mě chtěl udělat desetibojaře. A je pravda, že mě celkem bavily všechny disciplíny. Na závodech žáků a dorostu jsem nejčastěji chodil zvláštní kombinaci 1500m a koule nebo 1500m a oštěp. Ale spíše mě používali jako náhradníka prakticky na jakoukoliv distanci nebo disciplínu. V ničem jsem nevynikal nadprůměrně, ale ke všemu jsem se celkem uměl postavit.
Kolem asi 23.roku, po olympiádě v Pekingu jsem si hrál s myšlenkou, že bych se pokusil na další olympiádu kvalifikovat v nějaké atletické disciplíně, ale vlastně k tomu pokusu nikdy ani nedošlo…
Zkoušel jste někdy měřit, kolik kilometrů průměrné naběháte během utkání? Věnoval jste své tréninky i rozvoji vytrvalosti, nebo jste se soustředil hlavně na krátké starty a změny směru?
V průměrném zápase naběháme, respektive spíše naskáčeme kolem 6 km. Vytrvalost jako takovou jsem trénoval vždy na začátku přípravného období, ale vždy jen velmi málo. Spíše jsem se vždy soustředil na rychlostní vytrvalost, sílu, výbušnost a především střídání intenzit.
Pokud byste si měl vzpomenout na svůj nejvíce nenáviděný cvik ať už posilovací či kondičně zaměřený, který by to byl?
10x 1min dvojskoky přes švihadlo s přestávkou 1 min.
8x 400m tempo 65’-75' s přestávkou 1 min.
Vražda.
Ve své knize jste popisoval náročnost tréninkových kempů, na které jste se vydal ve svých začátcích. Pomohly vám tyto zkušenosti v uvědomění si toho, kde jsou vaše hranice? Aplikoval byste takto intenzivní tréninky i na mladé hráče u nás, nebo byste měl spíše strach o jejich zdraví?
Když se na to podívám zpětně, tak mi to přijde hodně "přes závit". Ale na druhou stranu když je člověk dobře vyvinutý, trénuje celé dětství a nemá žádná zranění, tak vydrží hodně.
Mládí je krásná věc, to sportovní především…když si dnes vzpomenu co jsem tehdy absolvoval, tak se mi to nechce ani uvěřit. Jsem ale přesvědčený, že z toho, co jsem zažil a naučil se během všech těch šílených kempů ve velmi nízkém věku jsem těžil i v mé poslední sezóně.
V ČR bych takové tréninky mohl aplikovat pouze na jednoho hráče. Jmenuje se Adam Mendrek a jako jediný je kondičně připravený natolik dobře, že by to zvládl bez újmy. Navíc i on už do Asie jezdí často trénovat…dokonce byl ve stejném kempu v Číně, kde já před lety…
Na závěr našeho rozhovoru se Vás zeptám na otázku, která by mohla mladé sportovce motivovat k lepším výkonům? Kolik hodin jste průměrně denně strávil tréninkem?
Obávám se, aby je moje odpověď spíše nedemotivovala… v průměru to vždy bylo mezi 4-6 hodinami denně plus regenerace, mentální trénink, taktická příprava, apod. V mé knížce jsem to shrnul takto:
Poznámka autora rozhovoru: Petrovu knihu jsem přečetl za den a půl, a to se ani zdaleka nejedná o žádnou "brožurku", má totiž 312 stran. To samotné jistě svědčí o tom, jak poutavě je jeho životní příběh napsaný. Zároveň jsem v ní nenašel žádné příkrasy a diplomatické odpovědi, ať už byla řeč o nemoci, tréninku, či sportovním zákulisí. Pokud tedy přemýšlíte o vhodném dárku pro své blízké, tato kniha je skvělou volbou!
Můžete ji zakoupit zde
