První měsíce po operaci ACL jsou kritické pro vybudování pevných základů s ohledem na péči o otok a bolestivost, rozsah pohybu, aktivaci svalstva, provádění základních pohybových vzorů, či koordinaci. Pokud se nám nepodaří dosáhnout plného rozsahu, nízkého či nulového otoku, a žádoucí svalové síly, můžeme se následně trápit při aktivitách na bázi chůze, běhu, a samozřejmě i sportovně-specifických aktivit. To dokazuje i fakt, že 35-45 % osob se po zranění ACL nevrátí ke sportu, a „zakopaný pes“ může být už v nedostatečně precizní první fázi (Ardern et al., 2015).
Hydroterapie nabízí možnosti, jak využít tohoto bezpečného prostředí pro provádění cviků, na které by si sportovec netroufl z psychologického či funkčního hlediska „na pevné zemi“, ať už se bavíme o chůzi, dřepu, běhu, či výskocích. To může vést i k urychlení celého rehabilitačního procesu, a zároveň se jedná o velkou psychologickou „berličku“ pro zraněného sportovce.
Jednoduše řečeno zajišťuje voda odlehčení našeho těla a ulevuje tak operovanému koleni. To nám umožňuje využívat brzy mobilizační a silové cviky, které by bez vodního prostředí musely ještě pár týdnů počkat.
Brzké zatěžování a mobilizace jsou také stěžejní pro co nejefektivnější a co nejméně bolestivou rehabilitaci s co nejnižším počtem komplikací (otok, bolestivost, nedostatečná síla). V první fázi po operaci tak může být vodní prostředí využito už od cca 2-4 týdnů od operace, pokud nepozorujeme prosakování jizvy, a stejně tak máme už vyndané stehy.
Hydroterapii tedy lze využívat již velmi brzy, ale vždy bychom měli brát v potaz fázi, ve které se nacházíme v rámci rehabilitace, kdy cíle jednotlivých fází můžete vidět na obrázku níže.
V jaké hloubce pracovat?
Hloubka, ve které pracujeme, ovlivňuje, s jak velkou váhou těla pocitově pracujeme, kdy v případech, kdy voda sahá až po ramena, můžeme pracovat s 10-20 % tělesné hmotnosti, u prsou pracujeme s cca 40 %, nicméně pokud voda sahá jen po pás, pracujeme s 60 % své hmotnosti. Tyto procenta jsou však do určité míry závislé na pozici těla a na tělesné kompozici.
Dalším faktorem, který bychom měli brát v potaz, je hydrostatický tlak, který na nás působí ze všech směrů a může napomáhat v péči o otok dolních končetin, díky vlivu na zlepšení venózní návrat, což se podepíše sekundárně i na schopnosti, rychleji zlepšit rozsah pohybu v daném kloubu. Zároveň může mít tento typ tlaku relaxační účinky na tenzi svalstva (což se hodí v případech bolestivosti nebo zvýšené tenze vlivem kompenzací).
Při dostatečné teplotě vody společně s hydrostatickým tlakem můžeme také pozorovat pozitivní dopady na rozsah pohybu a sníženou pociťovanou bolestivost, což se může hodit v prvních fázích rehabilitace při dohánění potřebné extenze a flexi v koleni.
Jakýkoli deficit v tomto rozsahu se následně se sportovcem může táhnout dlouhé měsíce a narušuje jeho pohybovou kompetenci v oblastech, jakými jsou chůze, běh, či změny směru. Nabízí se tak cviky jako flexe ve stoje, nácvik chůze, leg press ve stoje proti podložce, či zvedání nohy vsedě/ve stoje. Z komplexnějších cviků se nabízí dřepy, výstupy, výpady (týdny 5-8), a dále poté dopady a odrazy (zpravidla od 8. týdne dál)
Voda je nepředvídatelná
Další výhodou hydroterapie je odpor, působící v mnoha směrech, což zapojuje velké množství svalových skupin. Dle směru aplikace sil jsme podobně jako v posilovně schopni zapojit žádoucí svalové skupiny (hamstringy, kvadricepsy, lýtka). Tím, že voda není stálá, se také jedná o prostředí, které je náročnější pro naši stabilitu, propriocepci, a koordinaci, a pomáhá nám tak tady často ztracené aspekty rozvíjet. Jedná se také o vhodné prostředí pro nácvik chůze s vysokým zapojením vhodných svalových skupin, zároveň ale pracujeme s nižšími gravitačními nároky a využíváme nižší relativní hmotnost těla, tím pádem i nižšího zatížení kloubů.
Pokud máme tu možnost, měli bychom nácvik chůze zkoušet prvně v bazénu před „zahozením“ berlí a postupně progresovat od hloubek, kdy nám voda sahá po ramena, do mělčích pozic.
A co intenzivnější aktivity?
Vodní prostředí se také nabízí při tréninku dopadů a odrazů, kdy jej lze využít například tehdy, když už zvládáme dřepy v „běžném“ prostředí, ale na dopady si ještě nevěříme, a zároveň nechceme aplikovat takovou sílu podložky na klouby při dopadech (cca začátek 3. měsíce). Stejně tak můžeme zvládat dopady snožmo, ale ještě si nevěříme na ty, které jsou prováděny na jedné noze. Vodní prostředí je tak vždy o pomyslný jeden stupeň napřed v porovnání s progresemi v „klasické“ silově kondiční přípravě.
Kolem 4-5. měsíce už můžeme také zkoušet skoky násobit, činit je koordinačně náročnější, případně pracovat s prvky na bázi plyometrie.
V neposlední řadě je třeba zmínit kondiční aspekt hydroterapie, která nám může poměrně brzy dovolit provádění běžeckých drilů (skipink s rukama na zdi/na místě, poskoky, maximální odrazy, běh), což pomáhá s udržením kardiovaskulární funkce sportovce, a zároveň nám umožňuje sportovce vystavit pozicím, na které je ještě brzy na souši.
Nedávná studie například vypozorovala to, že i profesionální fotbalisté nedosahují původní aerobní kapacity po 6 měsících od operace ACL, a tak může vodní prostředí být jednou z vhodných modalit pro udržení a rozvoj kondiční složky (Almeida et al., 2018).
Díky odporu, který nám voda klade díky své dynamické viskozitě a hustotě, tak můžeme využívat například běhu v bazénu, kdy bychom měli jen počítat s tím, že srdeční odezva je ve vodě mírně odlišná než na souši, a při stejné intenzitě zatížení bychom měli čekat o 10-15 tepů nižší hodnoty srdeční frekvence (pokud bychom tedy na souši chtěli pracovat se 160 tepy, ve vodním prostředí bude vhodná frekvence 145-150 tepů).
Obecně dokáže trénink ve vodním prostředí umožnit velký objem práce s relativně malou mírou únavy a poškozením svalstva, a nabízí se tak i v pozdních fázích rehabilitace, například ve dny, které nejsou intenzivní (jsou bez silového tréninku či vysoce-rychlostních běžeckých drilů).
Buckthorpe, M., Pirotti, E., & Della Villa, F. (2019). Benefits and use of aquatic therapy during rehabilitation after ACL reconstruction-a clinical commentary. International journal of sports physical therapy, 14(6), 978.