Cílem silově-kondiční přípravy je co nejlépe sportovce připravit na nároky daného sportu, kdy maximální síla, výbušnost, či rychlost excentrických a koncentrických kontrakcí ovlivňují výkonnost při výskoku, změnách směru, či brzdění.
U silového tréninku se můžeme setkat s vysokou popularitou přetěžování excentrické fáze, ve které jsme schopni pracovat s vyšší zátěží než ve fázi koncentrické, a tak pomocí systému nosičů přídavné váhy (či za využití levnější varianty se dvěma lidskými pomocníky v posilovně), můžeme přetížit negativní fázi ve cvicích, jakými jsou dřepy, mrtvé tahy, či bench press.
Poměrně málo studií však existuje ohledně přetížení negativní fáze pohybu při snaze o následný výskok, kdy však můžeme najít několik zajímavých studií, které využívaly jednoruček o váze 20 kg, kdy následně po přechodu do spodní fáze pohybu došlo k jejich odhození na zem, a bylo možné pozorovat pozitivní dopady na odrazovou rychlost a i výšku výskoku u trénovaných volejbalistů (Sheppard et al., 2007). Využitelné jsou také pomůcky ve formě odporových gum, ať už po přechodu do spodní pozice dojde k jejich puštění či ne, případně lze využít i kompaktnější zařízení v podobě trap bar osy či olympijské osy.
Cílem této metody, která se v angličtině nazývá jako accentuated eccentric loading (a odteď jej budeme označovat jako AEL), je zatížit negativní fázi pohybu, kdy ale současně ideálně nesmí dojít k narušení mechaniky pohybu.
Vyšší zapojení motorických jednotek v excentrické fázi pohybu by tak mělo „nabít“ motorické jednotky v propulsivní/koncentrické fázi, což se může propsat například do zmíněné výšky výskoku, rychlosti odrazu, či maximálního výkonu. Zároveň mohou takto zatížené skoky rozvíjet sílu v brzdné fázi a propsat se tak do schopnosti zastavit, měnit směr, dopadat, či pozitivně ovlivnit cyklus natažení a zkrácení, respektive jeho „natahovací“ fázi.
Co bylo prováděno
Prozatím však žádné studie nezkoumaly dopady této metody u zátěží, které jsou vyšší než 30 % tělesné hmotnosti jedinců, a tak výzkumníci v této studii porovnávali výskoky, které byly prováděny s olympijskou osou a trap bar osou, kdy sportovci buď skákali s fixní hmotností (20, 30, 40, 50 kg), případně k těmto zátěžím byla přidána ještě aditivní zátěž pomocí nosičů (weight releasers), které nesly 10, 20, respektive 30 kg, kdy tato zátěž následně byla uvolněna a sportovec už prováděl výskok bez ní.
Studie se zúčastnilo 21 trénovaných subjektů o relativní síle ve dřepu na 1 opakování 1,7, kdy testování bylo prováděno během pěti různých dnů. Během prvního dne byly prováděny testy maximální síly ve dřepu. Následně po sedmi dnech sportovci prováděli testy s fixními hmotnostmi zátěží, a následně ve 3-5. testovacím dnu prováděli výskoky s různým aditivním zatížením. Pokud nosiče aditivní zátěže byly příliš krátké, byly pod ně umístěny bedny/platformy, aby každý testovaný subjekt mohl přídavnou zátěž bezpečně odložit před výskokem.
Testování bylo prováděno na odrazových deskách od společnosti VALD, a bylo snahou pozorovat jak maximální či průměrnou propulsivní sílu, tak výšku výskoku, maximální a průměrnou brzdnou sílu, impuls v obou fázích, či modifikovaný index reaktivní síly.
Výsledky
Dle očekávání bylo možné pozorovat zvýšení brzdných sil za udržení si doby brzdné fáze napříč využitými zátěžemi s tím, že nejvyšší brzdné síly byly pozorovány při přidání dalších 30 kg na fixní váhu. Přídavná zátěž také vedla k většímu rozsahu pohybu u využití olympijské osy, i trap bar osy. Nebyl vypozorován pozitivní dopad přídavné zátěže na výšku výskoku či sílu v propulsivní fázi pohybu, nicméně je třeba zmínit to, že sportovci pracovali s vyššími zátěžemi, než bylo v předešlých studiích běžné, kdy se váha během fixních podmínek pohybovala na rozmezí 26-66 % tělesné hmotnosti jedince, zatímco u AEL sahala od 39-105 %. Zatížení tak pravděpodobně bylo příliš vysoké na to, abychom mohli pozorovat pozitivní akutní dopady na výšku výskoku či odrazovou sílu.
Vzhledem k vyšším brzdným silám je však tato metoda využitelná například ke konci off-season, kdy se snažíme sportovce připravit na vysoké excentrické zatížení, kdy se na rozvoj síly v excentrické fázi můžeme zaměřit i tímto „výbušným“ způsobem.
Pokud by nám šlo o pozitivní dopady na výšku výskoku, nabízely by se spíše nižší zátěže kolem 10-20 %, což by v tomto případě mohla být pro mužské sportovce například dámská osa, na kterou jsou umístěny přídavné zátěže, které jsou následně položeny na zem před výskokem. Případně můžeme využít ověřeného způsobu s kettlebelly či jednoručkami, kdy po provedení brzdné fáze tyto pomůcky pouštíme na zem a následně provádíme výskoku (pokud bychom i tak chtěli mít výskok zatížený, můžeme si na sebe dát například vestu).
Abychom tak výstupy z této studie shrnuli, pokud nám jde o rozvoj síly v brzdné fázi pohybu, může AEL s vyšší zátěží být vhodnou metodou pro posun v této oblasti, jelikož následně produkujeme vyšší brzdnou sílu než při provádění cviku s fixní zátěží. Pokud by nám však šlo o rozvoj síly odrazové a výšky výskoku, museli bychom se pravděpodobně držet u nižších zátěží či odporových gum, případně pracovat se sportovci, jejichž relativní síla se nachází výrazně nad dvojnásobkem jejich hmotnosti.
Další podrobné rozbory nejnovějších a prakticky využitelných studií najdete v mém měsíčníku Level Up
